Z deníčku Alice Kirš. O jejím rituálu s Eliškou

Začalo to sdílením vlastně spíš mým stěžováním na to, jak si neumím uhlídat energii, když jsem v kolektivu více a mě blízkých lidí. Jak zapomínám čůrat, jím, ani nevím, co, bavím se s někým a přitom plně nenaslouchám, litám od jednoho k druhému, ale je to celé takové plitké, povrchní a ve finále se cítím vyčerpaná. Dávám a rozdávám svou energii a přitom to po mě ani nikdo nechce. Vlastně tomu nerozumím. Proč to dělám, když mě to doslova vycucává.

A tak mě Eliška, se kterou se dneska vidím osobně zve do dalšího procesu v osvobozování se od svých tužeb, od starých svazujícících modelů…

Tahám si kartu Vytrvalost a rozbaluju dáreček v podobě dvou yoni vajíček. První je růženínové a druhé z možské lastury….symbol Afrodité, které se zrodila právě lastuře z mořské pěny….

Eliška pouští hudbu. Speciálně připravený playlist pro naše setkání.

Lehám si na záda, vytvářím si bezpečný a pohodlný prostor z kožešiny, polštáře a dek. Zhluboka dýchám, do srdce, do břicha. Do svatyně. Pak dostávám otázku jestli dokážu pustit své touhy…”NE” vybíhá mi hned…nedokážu.

“A kde právě teď sedí tvá touha? Kde je v těle?“

Cítím ji v horní části zad v oblasti lopatek. Bolí to tam. Dýchám do těch bolavých míst a moje mysl neustále přeskakuje z myšlenky na myšlenku, hodnotí a posuzuje co a jak bych měla a neměla cítit, co si asi o mě Eliška myslí (naživo se vidíme úplně poprvé), dělám to správně, je to celé k něčemu, změním se někdy? a bla bla bla….

Dýchám ještě víc a můj hrudník se začíná zvedat a prohýbat, hlava zaklánět a z mého hrdla se derou nejrůznější zvuky, které ještě Eliška svým dechem, hlasem a pohyby podporuje.

Cítím, že záda povolují, něco ve mě se uvolňuje. Zvedám se, sedám si na paty a Eliška si sedá za mě. Mačká mi různé body na zádech a šeptá: „Co je tvá pravda?“

Nevím. Nevím. Nevím. Já opravdu nevím. Pak zašeptám: že nevím vůbec nic…Eliška se ptá znovu: „Co je tvoje pravda?“ Najednou ze mě vypadne: že jsem silná….a hned potom, že jsem křehká…v tom se rozpláču.

Mezi vzlyky šeptám: „To ale nejde dohromady” Cítím zmatek, rozpolcenost, strach, nepochopení.

Eliška mě podporuje: “Můžeš mít obojí….”

Dýchám do toho! Víc a víc…a přesouvám se na všechny čtyři….najednou přijde vlna dalšího pláče. Hlubokého. Niterného. Plného bolesti. Žalu. A s ním se objevuje pocit totální ztracenosti. Vzlykám a naříkám na kolenou a Eliška mě jemně vede dál: “Popros! Popros ať se ti ukáže tvá cesta změny.”

A tak klečím na kolenou, hlavu zabořenou v kožešině pode mnou, usoplená a plačící a venušiným vajíčkem v nastavených rukou prosím…z hlouby srdce…je to pro mě nový pocit, nový stav…

Eliška mi dál šeptá: „Nech se vidět…”To spouští další vlnu pláče a uvnitř sebe slyším: „já nechci být vidět, nechci” Jsem ještě pořád vyčerpaná…jsem po těch 7 letech práce pro další lidi tolik vyčerpaná…chci se schovat…”

“Nech se vidět sama sebou. Ne tam venku. Ale pro sebe.” dodává Eliška…

Ano, to si přeju! Moc…uvidět sebe, poznat sebe, být sebou…plně, totálně!

Nohy už mi z klečení na patách mravenčí a tak přecházím do dřepu. Rukama se opírám o koberec pode mnou. Hlavu mám sklopenou k zemi. A znovu pláču. Tentokrát přichází jen smutek. Hluboký smutek.

Eliška říká, že cítí smutek za všechny nenarozený děti v mých předchozích životech…cítím smutek i za to své nenarozené…z tohoto života…

Pláču, dýchám a pouštím…odpouštím, skláním hlavu k zemi a nechávám odcházet, co už nemám držet… znovu si sedám. Eliška sedí za mnou a objímá mě, drží, podporuje…přichází pocit, že takhle si přeju rodit v takové podpoře, bezpečí a vzápětí další: “Vždyť se právě rodíš…”

Znovu si lehám na záda, venušino vajíčko, které celou tu dobu držím v ruce si přikládám na srdce. Druhé růženinové mi Eliška dává do pupíku. Zhluboka dýchám a pociťuju klid. Eliška kolem mě čaruje a pak na mě položí půlmetrový dřevěný penis z našeho domácího oltáře. Přivezli jsme si ho letos z Bali a v jeho přední části z něj vylézá tělo ženy. Je nádherný.

Přikládá mi ho na břicho a já jej s ještě zavřenýma očima osahávám. U toho mnou začnou projíždět vlny radosti, usmívám se a cítím, jak můj vnitřní muž a žena spolu tam uvnitř mě tančí. Jak se proplétají v dokonalé harmonii a lásce. Hřeje mě to!

Eliška mi pak šeptá, že moje mužská síla je tu pro mé bezpečí, pro pocit jistoty, pro oporu a podporu…drží mě!

Začne hrát píseň, při které se mám chuť zvednout…Eliška mě v tom podporuje a tak vstávám a ona ke mě přistupuje a obléká mi….KŘÍDLA!

Hedvábná křídla!

Znovu se rozpláču. Dojetí je tak silné! Pak se pomalu začítám houpat v rytmech hudby a opatrně zvědám jednu ruku a s úžasem si prohlížím vlající hedvádnou látku. Pak druhou. Je v tom taková křehkost, až posvátnost…cítím se jako vylíhlé kuřátko, které začíná zkoumat svá křídla, mává jimi opatrně, ještě neví, jak je použít…to přijde až s časem.

Tenhle pocit zrození, vylíhnutí v sobě teď mám, neumím ho víc popsat,, uchopit…možná ani nemusím…a zároveň cítím obavy jestli to stačí, jestli je to dost? Jestli to všechno k něčemu je…ach ta moje hlava 

🙂

 …ta se dneska aspoň na chvíli poklonila mému srdci a pokorně utichla!

Moje masérka jogínka říká, že to, co prožijeme jednou si už naše tělo pamatuje…a tak si přeju, aby si pamatovalo všechny ty pocity lehkosti, bezpečí, důvěry a pokory, které jsem dnes prožila.

~ Alice Kirš (www.alicekirs.cz)

Komentáře
  • Začít se štavnatou smyslností & magnetickým milováním můžeš okamžitě

    Mám pro tebe jako dárek mini salón ZDARMA společně s dalšími praktikami a štavnatými informacemi z "postele", které sdílím jen po emailu: